Kineziologická poradna Moniky Žižkové Kaniové

FAQ

Na jakém principu tato metoda funguje? Přiznávám, že mi některé vysvětlení zní trochu neuvěřitelně – například to, že dyslexii nechápe systém ONE BRAIN jako konkrétní poruchy učení se číst, psát, počítat, ale jako celkovou neschopnost se učit zapříčiněnou traumatizující zkušeností.“ – Přidávám v obsahu příklady témat, která lze řešit.

Základy kineziologie zaměřené na reakci se zabývají i studenti fakult se specializací na tělovýchovu a rehabilitaci všude ve světě.

 Metoda One Brain (jednotný mozek) je jakousi nadstavbou, jejíž výchozím základem je právě reakce svalů na podněty některých mozkových center. Toho je využito pro komunikaci s těmito centry, neboť uložené prožitky se zřejmě nikdy neztrácí, jen my k nim  ztratíme klíč a čím jsou vzdálenější a bolestivější, tím více máme tendenci je potlačit, zapomenout, přelakovat, uložit jako jakousi černou skříňku. Díky reakci vytipovaných svalů – zpevnění vlivem pozitivních, radostně přijímaných informací a ochabnutí, díky nepříjemným, či stresujícím vycítí terapeut při držení rukou na svalech tuto odlišnou reakci a vytvoří tak komunikační kanál k získávání odpovědí. Zpevnění svalu tedy znamená ANO a ochabnutí NE. Tím může tělo pracovat jako „tlumočník“ z nevědomí do vědomí.

Pomocí popisované metody se lze jednoduše informačně i pocitově přenést do věku příčiny, kdy poprvé problém nastal a pomocí mnoha možných, vcelku jednoduchých korekcí, či novým pochopením a přehodnocením tehdy zažité stresové situace uvolnit blok na neurologickém toku, či kdekoliv v těle. Nejsme pro příště „vhozeni“ ve svém asociačním centru mozku – přední části - do reakcí našeho paměťového centra – zadní části mozku. Neznamená to, že se vymaže něco z paměti, ale uvolní se stres, který je se zážitkem spojen a působí v našich schopnostech a všech životních oblastech omezující vzorec chování, neadekvátní reakce a jiné problémy.

Na vysvětlenou je nutno vědět, že normální schopnosti mozku znamenají plynulou spolupráci mezi paměťovým centem (kde je uložená minulá zkušenost) a  asociativním centrem (vyznačujícím se tvořivou představivostí) a pravou a levou hemisférou. Při stresu, šoku, či při dlouhotrvajícím napětí se však na tuto schopnost vytvoří „blok“, který nás kdykoliv příště v podobné situaci nebo smyslovém vjemu může omezit, či spustit reakci jako kdysi. Nezáleží na tom, že nám je třeba 4O let a zážitek je z věku 3 let, nebo třeba z našeho porodu. Reakce se pak projeví v „novém kabátě“, měnícím se pouze věkem, reagujeme  jako kdysi, aniž bychom vědomě věděli proč, jde v jádru o princip stejného vzorce.

Uvedená metoda neřeší jen poruchy schopnosti učit se číst, psát, počítat, sluchově rozlišovat či jinak vnímat, které jsou souhrnně označovány jako lehké mozkové dysfunkce, sledované především u dětí. Jde i o přetrvávající neschopnost učit se u dospělých, neschopnost navázat harmonický vztah (většinou ovlivněnou podvědomým vzorcem rodičovského  chování), nebo strachy, jež si neseme z dětství, problémy s autoritami, se sebevědomím, fobie, závislosti, dokonce i na partnerovi, dětech, či někom z rodičů, které přetrvávají až do dospělosti. Lze pracovat na přecitlivělých reakcích i na posedlostech projevujících se nutkavým chováním, které vědomě nelze ovládnout.

Všichni víme a nepochybujeme  o tom, že mozek řídí celé tělo. Skládá se z jednotlivých center, která řídí jednotlivé činnosti našeho těla a umožňuje nám vnímat smysly. Víme, že při poškození části mozku (při havárií, mozkové příhodě apod.) bývají zasažena centra zraku, sluchu, čichu, hmatu, chuti ale i rovnováhy a pohybu.

Někdy je postižena ochrnutím pouze jedna polovina těla. Jde zřejmě o souvislost s tím, zda je poškozena pravá, nebo levá polovina mozku (hemisféra).

Levá hemisféra  se dá symbolicky přirovnat k tzv. mužské oblasti schopností v nás – patří sem  logické uvažování, schopnost prosazení se, seberealizace, smysl pro matematiku, čísla, verbální projev, systém, přesnost a sledování času, smysl pro detail, schopnost zodpovědnosti, schopnost vytvořit prostředky pro základní lidské potřeby ve smyslu obživy, bydlení, existenční záležitosti a kontrolní systém. Vnímá subjektivně detaily.

Pravá hemisféra  se dá symbolicky přirovnat k ženské oblasti schopností v nás – sem pro změnu patří schopnost citová, pečující, prožitková, smyslová, vnímání barev, hudby, krásy, uměleckého prožívání a kreativita všeho druhu. Oproti levé hemisféře, čas, přesnost a detail zde nehraje žádnou roli. Jejím jazykem je vyjadřování v barvách, pocitech a symbolech. Vnímá objektivně celek.

Optimálním stavem je spolupráce a rovnováha mezi oběma částmi mozku. Jsme-li po většinu času více v jedné z nich, nebo je-li problémem volný rychlý přechod z jedné do druhé, nastává omezení, jež se projevuje ve větší či menší míře v některé neschopnosti výše uvedených dispozic té které poloviny. 

Úskalím často bývá to, že díky kontrolnímu centru v levé hemisféře jsou monitorovány veškeré přijaté informace především v momentech euforie nebo stresu. Takto jsou zaznamenány okolnosti jako je prostředí, vůně, barvy, teplotní rozlišení, polohu, rozfázovaný pohyb těla v souvislosti s napětím všech zapojených svalů – např. při pádu, havárii, tělesné pocity, zvuky a tóny, zabarvení hlasu nebo vizuální vjemy.

To vše zní báječně. Je tu však velké ale, protože vědomě si vše výše popsané uvědomujeme přibližně měsíc po stresové situaci. Poté je informace z valné části zasunuta do podvědomí. Vědomě řešíme a přijímáme spoustu dalších nových informací. Z podvědomí přibližně po sedmi letech informace klesnou až na nejnižší úroveň paměti. Zde se již mohou projevovat i problémy na fyzické úrovni, bez vědomého uvědomění si souvislostí. Opakujeme minulé reakce, omezující vzorce chování, reagujeme v rámci neurovegetativního systému. V lehčích případech třeba pocením rukou, zadrháváním či roztřesením hlasu, koktáním, červenáním, zblednutím, pocity tlaku v břiše, napětím či bolestí v hlavě, strnulostí v jakékoliv oblasti, pocity tlaku, zimy, horka, dušení, pálení sliznice (při alergických reakcích), hyperaktivitou nebo naopak otupělostí či únavou. To vše jako neadekvátní reakce na momentální situaci ve srovnání s ostatními.


Psychologové a lékaři většinou kineziologii a její postupy neuznávají. Máte na toto nějaký protiargument? Co třeba kineziologie nabízí navíc?

Musím říci, že v průběhu mého studia výše uvedené metody jsem mezi studenty potkala několik lékařů, přistupujících k pacientům z hlediska celostní medicíny, ať již šlo o praktické lékaře či pediatry, mnohé psychology a logopedy.

 V průběhu mé několikaleté praxe v poradně mě navštívilo i mnoho lékařů, studentů medicíny, které k tomu vedlo hledání pochopení a pomoc v různých oblastech. Od problémů v partnerských vztazích, po problémy s projevy na úrovni fyzického těla.  Obrátilo se na mne mnoho klientů, kteří navštěvovali psychology a psychiatry, kde byli spíše léčeni medikamenty, čímž docházelo pouze k utlumení příznaků a vyhýbání se příčinám, které jím předchází.

Jednou se u mne základního kurzu kineziologie účastnila promovaná psycholožka, která první den výuky nejvíce ze všech studentů bojovala sama se sebou a novými informacemi, měla nejvíce pochybností, projevovala se neustále téměř útočnými dotazy a názory. Druhý den výuky jsem s ní (s jejím svolením) pracovala před studenty na ukázkovém odblokování jejího aktuálního problému a nastala velká změna. Ona sama poté projevila velké překvapení nad tím, jak se vcelku rychle a hladce zbavila tématu s kterým si od dob svého studia a praxe pomocí klasických psychologických terapií a vědomostí nevěděla rady.

Tito lékaři a psychologové si však jako většina ostatních klientů nepřejí být jmenováni, neboť jsou si vědomi obvyklého veřejného nepřijetí podobných metod v oblasti klasické medicíny a zdravotnictví. Mám však mezi nimi několik přátel, kteří ke mně posílají i své blízké a občas mě doporučí i někoho ze svých pacientů, cítí-li, že  zlepšení jejich zdravotního stavu přispěje i uvolnění stresu.

A co kineziologie – One Brain – nabízí navíc? Nepochybně osobní přístup, dostatek času věnovat se člověku z hlediska jeho osobnosti, problému a celostní přístup, kdy se nezaměřuje na oddělené části lidské mysli od těla a naopak, ani na jednotlivé části těla, v nichž se projevují omezující symptomy a poruchy.


Sledujete stav klientů, jimž kineziologie pomohla, dlouhodobě? Vracejí se jim jejich potíže, nebo jim kineziologie pomůže navždy? Jak dlouho musí terapie trvat, aby měla smysl a výsledky? 

V poradně si vedu důvěrné záznamy o práci s každým klientem. Pracuje-li se s někým po určité delší období na složitějším problému, nebo vrací-li se tentýž klient příště s tématem jiným, poté co předchozí vyřešil, založím mu kartu v které eviduji základní průběh jednotlivých sezení.

Většina klientů přijde skutečně rozhodnuta se na tématu podílet a problému se zbavit, s těmi se pracuje nejlépe a pozitivní výsledky jsou znát již po prvním sezení. Klienti, kteří se vrací kvůli dalším tématům, jež chtějí ve svých životech pochopit, či zlepšit, bývají schopni se ohlédnout třeba půl roku zpět a uvědomit si o kolik se cítí lépe a kolik pozitivních změn se od té doby událo.

Skoro vždy zaregistrují lidé úlevu okamžitě po absolvování sezení, ale poté mnohdy probíhá ještě cca 3 týdny až měsíc odeznívání symptomů. Je to částečně srovnatelné s představou odvykání zlozvyku, ale bez vědomého usilování.

To, co jednou odezní, se již nevrací. Z praxe mám zkušenost, že na některé záležitosti stačí jedno, maximálně dvě terapeutické sezení (přibližně s odstupem 3 týdnů až měsíce). Týká-li se však záležitost např. chronického fyzického problému kůže nebo pohybového ústrojí, trvá spolupráce i půl roku pravidelných návštěv a záleží velmi na ochotě ke spolupráci, vůli a trpělivosti každého klienta.

Mnozí lidé se ke mně vrací, ne však se stejnými potížemi. Zpětnou informaci o zlepšení z předchozí terapie se od nich dovídám obvykle již  při další návštěvě. Občas se mi stává, že mi volají s tím, že jsou sami překvapeni změnami. Vrací se někdy dříve, někdy i po roce. Pracovat chtějí s novým tématem, které chtějí také zlepšit a  když zlepšení nastane posílají ke mně členy své rodiny, přátele, kolegy z práce, či známé.


Jací lidé k vám přicházejí?

Přicházejí rodiče s dětmi. Mají-li problémy děti, je často nutné pracovat i s rodičem s kterým je dítě v úzkém spojení. Mnohdy zjistíte, že rodič má větší problém než dítě a uvolní-li se rodiči stres na to, co ho u dítěte trápí, či zbaví-li se přehnaných strachů o něj nebo přehnaných nároků na dokonalost, velmi se uleví i dítěti. Je poté ochotnější pracovat na pozitivních změnách a výsledky se rychleji dostavují. Pokud přijde rodič s miminkem, nebo příliš malým dítětem, lze pracovat přes rodiče, jako s prostředníkem a dítě je přítomno. Malé děti velmi často reagují svými problémy i na vztahy v rodině.

Také mě navštěvují dospělí ze všech profesních oblastí. Od těhotných maminek, žen na mateřské dovolené, dětí ze školky, žáků základních škol, studentů středních a vysokých škol, obchodníků, učitelů, státních úředníků, řídících  pracovníků, asistentek, zdravotních sester až po lékaře či právníky. Prostě kdokoliv kdo má problémy, umí si je přiznat, chce s nimi něco udělat a hledá způsob pomoci v této oblasti často i díky tomu, že nic jiného nepomohlo a nevzdávají to. Někdy chodí lidé, kteří hledají smysl života, jindy zlepšení fyzického zdraví a imunity, občas i někdo abstinující po drogové závislosti nebo závislý na omamných látkách, případně rodiče, které deprimují tyto problémy jejich dětí. Většinou přijdou na doporučení, nebo již někde slyšeli, či četli o této metodě a pak si kontakt na mne  vyhledají na internetu.

Citát dne

Neobviňuj svět, zlepši ho. Jak? Neustálým zlepšováním sebe samého.
~ Sri Chinmoy ~