Kineziologická poradna Moniky Žižkové Kaniové

"Zázraky se dějí"

S laskavým dovolením matky dítěte mohu zveřejnit  krásný příběh

(jen respektuji soukromí a neuvádím jméno ani iniciály, ač mi to bylo nadšenou matkou sděleno, že díky její radosti i klidně mohu)

 Před časem do poradny přijeli společně 4 členové jedné rodiny. Celkem 3 generace: máma, táta, synek a babička. Zoufalá babička na mne někde získala kontakt a přesvědčila svou nevěřící, ale též zoufalou dceru a tím vpodstatě už ochotnou "téměř k čemukoliv" k návštěvě mé poradny. Hlavní důvod návštěvy byla situace 6tiletého chlapce, který odmalička neudržel stolici. Chlapec byl díky svému problému téměř vyloučen z kolektivu školky, otec s ním zůstával doma, každou chvíli ho musel ošetřit hygienicky. Matka chodila do práce, babička i celá rodina byla zoufalá. Dětská doktorka se je snažila utěšit, že se to v pubertě může spravit...

     Umíste si jistě představit nešťastné rodiče i synka, jak by trpěl ve škole do níž měl za pár měsíců nastoupit, riziko potíží v kolektivu a další traumata by jistě následovala.

     Měla jsem do té doby zkušenost s pozitivními výsledky s anurézami (pomočováním) u dětí, nebo zácpami a zadržováním stolice ze strachu z bolesti.  Toto téma bylo i pro mne pole neorané, zvláště když chlapec nikdy dříve ohledně schopnosti zapojit svěrače nefungoval dobře.  Slíbila jsem rodičům, že  se synkem nebo s nimi (pokud se záležitost promítá z generací), jsem ochotná pracovat kam mne to pustí. Požádala jsem je o trpělivost a přiznala, že zázraky slíbit nemohu. Jediné co mohu slíbit je to, že se do práce pustíme a uvidíme. Z hloubi duše jsem si moc přála, aby mi bylo umožněno chlapci pomoci.

Poté jsem si vyzpovídala oba rodiče i babičku ohledně toho co věděli o synovi, předcích i o sobě a sepsala si seznam možných souvztažných  potíží v rodině, ostatně tak jak jsem s klienty poprvé vždy zvyklá.

První práce nás zavedla do generací z otcovy strany. Druhá konzultace si vyžádala informace a práci v matčině generační linii. V první chvíli se matka zalekla, že na tyto věci moc nevěří a neumí se empaticky vcítit, že otec je citlivější, tudíž lepší jako prostředník. K dispozici však byla na místě babička, její matka a vzhledem k hlubšímu generačnímu tématu byla  i vhodnější. Poté co jsem získala patřičné informace o ženském předkovi a určité okolnosti, bez toho, že by babička předem avízovala cokoliv, při mnou vytestovaných informacích si vzpoměla na příběh který se stal tak "silným kafem" v historii rodiny, že se ústně předával dál a ona ho též slyšela. Šlo o znásilnění ženy, chlapcovy praprababičky, za války několika  vojáky. Síla stresu a emocí byla nevyčíslitelná, ale díky metodě která je jemná, není potřeba je znovu odžívat  "natvrdo" a tak jsme zpracovali co se dalo aby se tato informace nesoucí se generacemi přestala promítat tlakem nezpracovaných emocí. Masáží neurolymfatických bodů, uvolněním emocí za současného polohování těla a pozitivní představivostí jsme nakonec udělali vše co bylo třeba. Na závěr sezení vypadala babička překvapená, matka se dívala nevěřícně a odmítavě, otec si mezitím hrás se synkem s legem a nechával vše plynout. Klučina si  celou dobu stavěl ze stavebnice, jen jsme pomasírovali pár bodů na těle  a já měla k dispozici k testování jen ruce dospělých členů rodiny. Nejnadšenější a nejudivenější ze všech byla babička a ptala se, zda  může někdy přijet se svým osobním tématem. Další setkání s dítětem bylo doporučeno nejdříve za  3 týdny. (V duchu jsem díky zamračenosti maminky trochu pochybovala, zda příště přijedou na tématu pokračovat). Pak jsem vše pustila z hlavy....

Uplynuly 2 měsíce, už jsem je ani nečelala.

A po 2 měsících přijela matka se synem a omlouvala se, že dříve nestíhali. Mamka přijela sama neboť táta už neměl čas. Mezitím začal chodit do práce, našel si dokonce tvořivější a lepší než měl kdysi.

Maminka se podívala na synka a požádala ho: "řekni paní Žižkové co je nového" ... Kluk se stydlivě culil, kroutil se a mlčel. No tak já jí to řeknu sama: "Už je to do dobrý" , 5 dní po předchozí práci se ještě občas "uprd" ale nádhera proti tomu co bylo. A teď je to už úplně vpořádku. Kudy chodím, ve školce, známí,... se mě ptají jak je to možné, to je snad zázrak, co jste s ním dělali??  A ona říká, byli v poradně na terapii, sama nevím jak to přesně funguje, ale prostě to pomohlo. Zároveň přiznává, že by něčemu podobnému v životě nevěřila, ale vidí výsledek na vlastní oči. Původně že je zarytá materialistka :-)) a teď ví, že "zázraky se dějí"....

Tentokrát si práci na sobě vyžádala i maminka, bylo to prima a šlo to hladce, pracovat s ní minule by asi vzhledem k její původní nedůvěře bylo velmi obtížné a přibržděné co do výsledků.

Když jsem chtěla vědět na čem budeme tentokrát pracovat  se synem, co by si ještě žádalo možnost zlepšení, matka nevěděla. V první chvíli měla pocit, že už nic tak důležitého, než že se přestal stále pokakávat, nemá význam. Až jí napadlo, že odmítá vzít i třeba pastelku do ruky, zajímá ho jen počítač.... Neuměla si představit, jak bude psát ve škole...

Nakonec jsme pracovali na zablokované tvořivosti a moc jsme se u toho všichni nasmáli. U jiné babičky v generacích už ne tak hluboko jsme rozkryli téma práce ženy v domácnosti  s dětmi, vařením, praním, úklidem, žádné ocenění, dokolečka, dokola....prostě "práce na hovno".... Na dotaz zda to doma někdo říká se kluk smál a potvrdil že ano, táta víc (babička byla z otcovy strany) a máma se mezitím vedle na gauči chytala za čelo a smála se též, přiznávajíc: " já to říkám občas taky...". Chlapec měl z toho legraci a chvíli se držel představy, že se mu to vlastně líbí a chce tam mít toto téma nadále, to jsme se s maminkou trochu "zapotily" :-)), pak se ale naštěstí rozhodl pro změnu a jeho nová představivost byla krásně pozitivní a tvořivá, přestala se zaměřovat  "na hovno"........... Tak doufám, že se jeho další aktivity v kolektivu rodiny i spolužáků ubírají nadále pozitivním směrem a přeji celé rodině hodně štěstí.

Monika

 

 

Citát dne

Co jiného je neúspěch než příležitost vyzvat své vlastní neschopnosti s radostí a odhodláním?
~ Sri Chinmoy ~